První porod? Myslela jsem, že umřu. Druhý? Dala bych si ho znova. Jo, fakt. Bez váhání.
Jsem jako motorová myš. A těhotenství na tom nic nezměnilo. U první dcery jsem až do 38. týdne poctivě makala na skupinových lekcích TRX. Ve 39. jsem porodila.
Upřímně? Vzpomínám na svůj první porod s bolestí. Nejen fyzickou. Vzpomínky mám plné bezmoci, nepochopení, až nedůstojného chování ze strany personálu. Během kontrakcí jsem měla myšlenky na smrt. Byla jsem vystrašená, psychicky rozervaná a myslela jsem si, že už žádné dítě mít nikdy nebudu.
Potom mi do života osud přihrál Štěpánku. A netrvalo dlouho, než se z porodní asistentky stala blízká kamarádka.
Chci hlavně přežít a porodit zdravé miminko
O mém druhém těhotenství věděla Štěpánka dřív než můj gynekolog. Bylo asi pět nebo šest týdnů staré, když na mě koukla a pronesla něco ve stylu: „Nejsi těhotná?“
A nebylo se čemu divit, že mi od první chvíle přála jen to nejlepší. Po mé minulé zkušenosti mě začala hned nenápadně přesvědčovat, že porod nemusí být jen boj o holé přežití a černá vzpomínka, ze které se budím zpocená ještě po letech. Že to jde i jinak – s respektem, klidem a bez vidiny světla na konci tunelu.
Než jsem se nadála, pokročilo mé druhé těhotenství do třetího trimestru. TRX jsem už slavnostně odpískala, protože moje tělo vypovědělo službu. Psychicky jsem na tom taky nebyla úplně top – doma divoké dvouleté torpédo a manžel věčně v práci. Poslední tři měsíce těhotenství jsem většinu času trávila unavená a bolavá vleže na zemi. Jediným světlem v tom celotýdenním maratonu ležících poloh bylo pravidelné setkávání se Štěpánkou.
Že prý to jde i jinak, říkala
Na našich předporodních sezeních mě Štěpánka intenzivně a hodně vytrvale učila zpomalit. (Protože to tak můj charakter prostě potřebuje.) Vedla mě k tomu, abych se zamyslela ne nad tím, jak se musí rodit, ale jak bych já chtěla rodit. Věnovaly jsme se všemu důležitému – jak si ulevit od nepříjemností v těhotenství, co všechno mě může při porodu potkat, jak si sestavit porodní plán, co kdyby došlo na císaře, co čekat po porodu… Prostě komplet balíček těhotenské terapie.
I opečování od Štěpánky bylo jako wellness pro duši – uvolňující, uklidňující, no prostě boží. A až díky tomu všemu se i ze mě, energií nabitého tornáda, stala žena, která si konečně připustila, že porod může být i hezký. Že to nemusí být trauma. Že se to dá zvládnout s klidem, důvěrou a důstojností. A že zpomalit není ostuda.
A co víc, i přes všechny překážky, moje argumenty a nečekané zvraty mi nakonec pomohla vybrat porodnici. (Kterou jsem mimochodem původně nepreferovala a dnes doporučuju na potkání.)
Pomoc, rodím!
V den D jsem Štěpánce hlásila už ráno, ať se mnou večer počítá. Protože jak je obecně známo, děti se zásadně nerodí v pracovní době.
A opravdu. Kolem jedenácté dopoledne jsem začala vnímat pravidelné dění. V osm večer už se to nedalo přehlížet ani ignorovat a kolem desáté Štěpánka dorazila k nám domů. Vyšetřila mě, zhodnotila situaci a usoudily jsme, že ještě chvíli počkáme. Nakonec ale vyhrál rozum, že druhé porody můžou být nepředvídatelné a že raději vyrazíme.
Do porodnice jsme dorazili asi v 1 ráno a tam Štěpánka převzala roli mého tiskového mluvčího. Byly jsme domluvené, že mi bude se vším radit a zároveň bude komunikovat s personálem, abych já mohla jen rodit. Domluvila mi s místní (taky moc zlatou) porodní asistentkou vaginální napářku, zařídila aromalampu, naváděla mě ke změnám poloh, domlouvala měření ozev i v těch nejmíň pohodlných pozicích (pro personál samozřejmě) a byla pořád po ruce – fyzicky i psychicky.
Horká voda mi obecně nedělala moc dobře, protože jsem kolabující typ. Ale i do ní mě světedivse dostala, protože mě dokázala přesvědčit o tom, že mi může jen pomoct. A ono fakt jo.
Štěpánka mi byla tou největší oporou
Během celého porodu mě podporovala v tom, abych zvládala bolest, soustředila se a byla co nejvíc v klidu. Celou dobu jsem cítila, že tam je. Že všechno, co dělá, dělá proto, abych to měla co nejsnazší.
Když v samotném závěru přišla ta chvíle, kdy mě napadlo, že to možná nezvládnu, pronesla větu, která by se mohla tesat: „Za chvíli už tu tvoje holčička bude s námi.“ A to mě tak neuvěřitelně nakoplo! Jako kdyby se ve mně probudil fénix, co si právě dal kafe a řekl si, že teda dobře, tak to teda porodíme!
Podpořila mě i v poloze v kleče, což rozhodně nebyla poloha, kterou bych si dopředu nějak důkladně vybírala, ale nějak sama vykrystalizovala. Byla mi nejpřirozenější po celý průběh první fáze porodu.
A pak… Najednou bylo po všem. A já v náručí držela svoji druhou dceru.
Třikrát do stejné řeky nevstoupíš?
Asi dvě hodiny po převozu na oddělení šestinedělí, kdy jsem měla hlavu plnou euforie, tělo ještě plné adrenalinu a vedle sebe to malinké a voňavé stvoření, jsem si pomyslela: „Ty bláho… Já bych do toho šla klidně znova!“
Ach, ty hormooooony.
No jenže víte co? Teď jsou jí tři měsíce a ta myšlenka se mě drží pořád!
Takže jestli někdy znovu (ještě musíme přesvědčit taťku, ehm), tak jedině se Štěpánkou. Protože každá žena si zaslouží rodit s vědomím, že na to není sama.
